„Přišla láska a udělala můj život hezčím. Naplňuje mé srdce výjimečnými věcmi, andělským zpěvem a divokými představami.” To se zpívá v jedné z mnoha písní. Láska se časem vyvíjí a abychom ji mohli opěvovat i po mnoha letech, přinášíme pár tipů, jak ji okořenit.
Proto, aby měl člověk dostatek energie pro všechny životní plány a jejich uskutečnění, potřebuje, aby jeho tělo spolupracovalo. Normální je prostě cítit se dobře. Přinášíme vám několik tipů, po kterých si na vás nachlazení a rýma netroufne.
Všichni u nás v Pastě milujeme rodinné nedělní obědy. Chvíle, kdy se usadíme k jednomu stolu, vyprávíme si zážitky a popichujeme se, jsou k nezaplacení. Setkání s nejbližšími je zpravidla o radosti, o úsměvech a o lásce. Důležitým faktorem vytváření sounáležitosti je také dobré jídlo a pití. Společné hodování je spolehlivě stmelujícím prvkem. Čas plyne příjemně líně, stoly jsou plné mís, podnosů, hrnců, talířků, a vy si nabíráte, na co máte zrovna chuť.
S lehkou nadsázkou můžeme říci, že taková bobulka rakytníku je jako růže mezi trním. A možná ani nejsme daleko od pravdy. Výjimečně prospěšné plody jsou ukryty ve směti trní, jako by nám sama rostlinka dávala najevo, že jestli chceme těžit z jejích pokladů, musíme pro to něco obětovat.
Že květiny mluví nejkrásnějším jazykem světa, je pravda odvěká. Pomáhají nám vyjádřit naše myšlenky a pocity. Mimo to přinášejí do pokrmu zvláštní originalitu karnevalem chutí a barev. Jen se podívejte.
Ačkoliv se o tomto téma nehovoří často, jak čas plyne, i muži slábnou a ztrácejí energii. Jak se s tímto obdobím srovnat? Odpověď nalezneme opět v přírodě.
Z kuchyně se line teplo, které doprovází zasyčení masa položeného na rozpálený gril. Vůně rozléhající se restaurací dráždí chuťové pohárky a v ústech se sbíhají sliny.
Stejně jako se labuť mění z ošklivého tmavého tvorečka v nádhernou a ladnou bytost, mění se i bříza. V mládí je hnědá a s věkem roste do něžné bílé krásy. Něco z jejího půvabu nám propůjčuje svými lístky a my díky ní můžeme čerpat tu pravou jarní energii po dlouhé a táhlé zimě.
Když jsme byli děti a hrávali jsme na dvorku vybíjenou, každý míč zakopnutý do trsu kopřiv představoval chvíle lehké tísně. Přicházely na řadu rozpočítávadla Ententýky a kámen nůžky papír, které měly za úkol vybrat přemožitele štiplavých listů kopřiv. Tento hrdina si kromě uloveného míče odnesl také pár svědivých bouliček a občas i několik slziček. Rodiče nás konejšili, že až budeme starší, alespoň nebudeme mít revma. Sice jsme nevěděli co to znamená, ale důležité pro nás bylo, že jsme získali náš míč ze spárů nebezpečné rostlinky.
„Dlaněmi objímám porcelánový šálek horké kávy a přibližuji k němu svá ústa. Při nádechu mě v nose zašimrá sladká vůně mandlí a nugátu, a já v tu chvíli zapomínám na dnešní starosti. Mé neposedné myšlenky zároveň ukolébala romantická hudba, linoucí se z reproduktorů v rozích místnosti. Pokládám šálek na stůl a s klidem se nořím do pohodlného ušáku. Zavírám oči a cítím se jako doma.“
